Příběh Violky
Těhotenství s naší třetí holčičkou bylo už od začátku komplikované tím, že měla v bříšku místo dvou pupečních tepen na výživu pouze jednu. Na genetice nás upozorňovali pouze na to, že se nejspíš narodí menší. Ve 30tt se rozhodla, že už je čas, ale naštěstí si to rozmyslela a narodila se císařským řezem ve 39tt, velikostí ale odpovídala 36tt. Byla to tříkilová krásná holčička s 48 centimetry. Naše štěstí se rozplynulo po pár prvních hodinách, když holčičce klesal cukr a ona odmítla jíst. Byla přemístěna ze šestinedělí na oddělení neonatologické JIP, kde dostala infuzi glukózy. Já jsem stále pobývala na oddělení JIP pro maminky po operaci a tatínek byl doma s dalšíma dvěma holčičkami. Infuzi glukózy nakonec Violka dostávala 3 dny v kuse. Nadále nejedla, stále nechtěla. Nakonec byla zasondovaná. Na neonatologii nám v mezičase přiřkly dalších pár diagnóz, kdy nám vysvětlili, že holčička bude nejspíš postižená a pakliže se nerozjí dostane, PEG a s tím že nás pošlou domů. Boj o rozjezení trval tři dlouhé týdny a dcera mléko nakonec naštěstí začala přijímat speciální lahvičkou (kojení nešlo a laktační poradkyně nad námi zlomily hůl s tím, že budeme rádi, když se naučí vůbec jíst, ať to bude jakkoliv) na krmení nedonošených dětí, kde jej děti nemusí příliš sát a teče trochu samospádem. Hooodně nám malá také zvracela a zjistil se reflux středního stupně. Vyzkoušeli jsme moře druhů speciálního umělého mléka. Nakonec dostala Beba comfort a kvůli velkému neprospívání i Infasource a Fantomalt. Vzhledem k tomu, že po propuštění z neonatologie měla vypít 70ml mléka a víc nevypila ani v roce, moc nepřibírala. Co se týká příkrmů, moc nám nepomohly. Vyzkoušeli jsme vše od kaší, polévek, mixované zeleniny, ovoce, ale malá nic nechtěla jíst. Maximálně ochutnala a když jsme jí nutili pozvracela se. Snad stokrát se s námi prala svýma malinkýma ručičkama a plakala, když jsme jí chtěli dát cokoliv k jídlu. Navštívili jsme spoustu odborníků na výživu, neurologa, rehabilitace, zkoušeli jsme orofaciální stimulace, gastroentrerologii, genetiku, atd.
Dceři je momentálně 19 měsíců a její vztah k jídlu se změnil. Nyní jí jogurty – a to hodně, piškoty, trochu polévky, brambory, hranolky a tu a tam i ochutná nějakou novotu. Ve svých 19ti měsících má sice jen 8100g a 75cm, ale je naprosto spokojená holčička a vůbec nevypadá, že by jí něco scházelo. Sice moc nevidí (má 6 dioptrií), ale jinak je v pořádku. My jako rodiče jsme se v průběhu naší cesty za samostatným jezením naučli Violku respektovat. Respektovat její povahu a obrovský strach z jídla, který si nesla z minulých špatných zkušeností s příjmáním potravy. Také jsme se naučili, že naše holčička je prostě trochu jiná, ale šťastná, a proto jsme šťastní i my 😊
Klasická medicína v našem případě pomohla dceři zachránit život, ale dál si bohužel s příjem potravy moc neporadila. Pokud bych měla označit někoho, kdo se na řešení problematiky obtížného krmení pozitivně podílel, byla by to kinezioložka Ivana Šmucrová. Pomohla nám se z dané situace psychicky nezhroutit a pracovat s dcerou na zbavení se strachu z jídla. Dále musím zmínit rehabilitační sestru Janu Knězovou, co nám vysvětlila jak stimulovat pusinku, aby malá jídlo přijímala. A samozřejmě všechny, kteří nás podporují a ne odsuzují, jakožto rodiče nejedlíka 🙂