Máťův příběh

Náš chlapeček se narodil ve 40tt přesně na termín, přirozenou cestou. Vše probíhalo bez problémů, hladce. Během prvních pár dní jsem ale ještě neměla mlíčko a malý hodně zhubnul. Dokrmovala jsem ho savičkou a on začal krásně nabírat. Bohužel, ikdyž jsem mlíčko za pár dnů měla, malý ode mě pít nechtěl. Odtahoval se pryč a brečel. Pozvala jsem si k sobě dvě laktační poradkyně, které mě bohužel ještě více vystresovaly, neboť tvrdily, jak všechny ženy mohou kojit, jak je to v mé mysli, apod. Techniku jsem správně měla, ale malý nepil. Druhá pak pronesla, že chyba byla v rychlém zavedení savičky. Kojit jsem se snažila čtyři měsíce. Přikládala jsem, odstříkávala, sám se ale nerozkojil. Nyní zpětně vidím, že měl malý zřejmě reflux, neboť hodně zvracel. Naše pediatrička zvracení brala jako součást dětského vývoje, kdy vnitřní ústrojí dozrává, nicméně malého zřejmě v krkču pálilo a k jídlu si vytvořil odmítavý postoj. Celý proces nabízení, krmení a pak bohužel jen krmení ve spánku, trval strašně dlouho a já snahu o kojení vzdala. Byli jsme zavřeni doma, nechodili ven, vše se točilo kolem jídla. Byli jsme z toho oba unavení. Doufala jsem, že zavedení příkrmů  vztah Máti k jídlu změní, ale bohužel se tak nestalo. Malý je dmítal ještě více. Chodili jsme od jednoho doktora k druhému, kdy si nás přehazovali jak horkou bramboru. Malý byl jinak zdravý. Prostě akorát nechtěl jíst.

 Naštěstí nemáme jiné dítě, jinak nevím, jak bychom situaci zvládli. Kdo nekonečné krmení nezažil, neví o čem je řeč. Čím byl malý starší, tím více nechtěl, tím více se vztekal, až jsme skončili v nemocnici pro dehydrataci. Tam se malého snažili rozkrmit násilím a nakonec řekli, že některé děti “prostě jedí blbě” a že se mám jako matka “uklidnit”, zároveň nám ale hrozili, že pokud se více nerozjí, skončí na sondě. Malý si z nemocnice nesl psychický blok a trvalo to, než se nám ho podařilo uklidnit s tím, že už ho nikdo násilím krmit nebude.

 Do té doby jsme byli na ergoterapii, neurologii, gastru, 2x hospitalizovaní, logopedii, malý měl i endoskopii, vše  bylo v pořádku. 

Nyní jsme v situaci, kdy je Máťovi 16 měsíců, váží 8,8 kg a měří 77 cm. Není žádný velikán, ale snažím se postupovat s chladnou hlavou. Vím, že mi v Česku s krmením nikdo nepomůže a zpětně mi je líto, že jsme zkusili vše možné (dokonce jsme byli i u kineziologa a homeopata), ale nic nezabralo. Je škoda, že je problematika braná na lehkou váhu. Rodiny proces krmení zasáhne po všech směrech a přezíravý pohled od lékařů celou situaci znesnadňuje. 

Ráda bych poděkovala za tyto stránky , protože jsem se z nich dozvěděla více o praktickém přístupu, než ze všech minulých vyšetření. Určitě doporučuji všem Talířkování. Synovi rozhodně pomohlo s autonomií a zvýšilo denní příjem. A také chci poděkovat mamince malé Violky, že zvěřejnila svůj příběh. Včera jsme ho s manželem četli a motivoval nás se zveřejněním našeho. 🙂 

Doufáme, že se změní informovanost v oblasti poruch příjmu potravy v České republice.